Do teď jsem si ambice na focení svateb nedělal. Jednak jsem to považoval vždy za hodně náročné a hlavně obrovsky zodpovědné – a tomu jsem se nějak nechtěl dobrovolně vystavovat.
Jednoho dne ale napsala moje dávná kamarádka Kája, že jim vypadla fotografka, co jim měla za měsíc fotit svatbu. No a že ví, že fotim převážně “rekreačně”, ale jestli bych jim to nechtěl nafotit.
Jak jsem psal, myšlenka na zodpovědnost za něčí fotky z životní události mě trochu rozhodila, ale za pár dní jsem napsal, že jim to teda nafotím a závazně jsem svoji účast potvrdil. Na druhou stranu mě totiž lákalo si to vyzkoušet. Bez čeho bych si na to ale netroufl, byla zkušenost s vlastní nedávnou svatbou.
A tak tedy se ten den stalo. Manželka mi dělala podpůrnou jednotku a půjčila mi druhé tělo. Od tchána – též Fujisty jsem si půjčil objektivy Zeiss 32 f1.8 a Fuji 16-55 f2.8. Vybaven tedy dvěma Fuji X-T20 na krku (které se teda do sebe příšerně motaly a na příště bych si už pořídil nějaký postroj), jedním světelným pevným sklem a obstojným zoomem jsem vyrazil do boje.
Poznal jsem aspekty, se kterými svatební fotografové svádějí největší boje… Tady to byl hlavně nedostatek světla v interiérech – a to mě čekalo prakticky ve všech, které jsem ten den (pod zamračenou rozpršenou oblohou) navštívil. Zatnul jsem zuby a pevně trval na časech, aby fotky nebyly rozmazané a cvakal na vysoká ISO.
Musím to rozhodně ohodnotit jako zajímavou zkušenost. Novomanželé a jejich rodiče nakonec byli s fotkami moc spokojeni. Ačkoliv já vidím na každém snímku, co by se dalo udělat o ždibíček lépe, mám z nich ve výsledku taky radost. Jak to dopadlo, můžete sami posoudit níže v “malém” výběru. Novomanželé dostali ve výsledku fotek asi 370 a nafotil jsem celkem kolem 1350.
